Pár slov o kopání hrobů

Už po staletí se hroby kopou ručně, tedy s pomocí lopaty, rýče a krumpáče. Tento typický arzenál nástrojů v mrazivých dnech ještě posilují sekací kladiva, nejčastěji elektrická. Když se půjdete podívat na kopání hrobu, uvědomíte si, že tento ruční způsob je sice zdlouhavá dřina, ale také tradice, která neruší zesnulé.

Ovšem pokud není čas a lidé (kdo by snil o práci hrobaře), je potřeba se v tomto odvětví posunout o krok vpřed - velká města vyspělejších zemí západní a střední Evropy za posledních 30 let přistoupila k používání speciálních hřbitovních rypadel. U nás jsme s nimi srovnali krok 4. 7. 2019, kdy Ústřední hřbitov města Brna zakoupil hřbitovní rypadlo Boki 2552E. „Ve Vídni, u které jsme se inspirovali, jich mají třináct,“ říká ředitelka Ústředního hřbitova města Brna Alena Říhová.

Na moji otázku „Kolik mají těchto bagrů v Praze?“ paní Říhová odpověděla: „Ani jeden.“ Město Brno je tedy nekorunovaným průkopníkem českého pohřebnictví. Čtenáři z Prahy jistě prominou, že projevuji tolik hrdosti, jsem z Brna.

Dopoledne na hřbitově

Je krásný a slunný den, za hlavní branou Ústředního hřbitova jsem si potřásl rukou s paní ředitelkou, která mi vzápětí představuje pana Krbka, vedoucího hrobníků. Všichni nastupujeme do starší stříbrné Škody Fabia, která je zde pro rychlou dopravu osob dobrým pomocníkem. Při cestě na „místo činu“ se řídící pan Krbek rozvypráví: „Dřív jsme měli 16 hrobníků, teď už jen 7.“

Na moji otázku, proč zakoupili bagr, paní ředitelka odpovídá: „Umírá hodně lidí a pánové nestíhají kopat. Ručně to trvá 4 až 10 hodin, bagrem to zvládneme i za patnáct minut. Chtěli jsme udělat pokrok, a když jdou sehnat peníze, proč bychom s tím nezačali.“ Počty hrobníků totiž pravidelně klesají, a i když roste počet kremací oproti pohřbívání do země, stále je a bude na hřbitově co kopat. „Koupí bagru ulehčujeme lidem těžkou fyzickou práci,“ dodává paní ředitelka.

Zanedlouho jsme v cíli a konečně spatřuji hřbitovní rypadlo. Právě u jedné z „hlavních ulic“ překopává hrob, do kterého bude v brzké době umístěn další nebožtík rodu. Dívám se, jak stroj pracuje, a povídám si s paní ředitelkou. „Nedivte se, že tu vykopanou hlínu sypeme na vedlejší hrob. Není tu místo a odvážet hlínu tam a zpět se nevyplatí. Jak můžete vidět, postupujeme šetrně, hrob jsme předem zakryli deskami a plachtou.“

V kabině rypadla sedí hrobař a dnes už i strojník, pan Vaculík. „Pánové nejsou moc zvyklí na zodpovědnost. On byl jediný, který si na obsluhu bagru troufl. A vidíte, jak mu to hezky jde,“ říká ředitelka, která ještě s úsměvem dodává: „Všichni pánové jsou do své profese tak zapálení, že když se vrátí z dovolené, zaplaví mě vyprávěním, kdy říkají, co mají v cizích zemích na hřbitovech lepší.“ U rypadla sekunduje kolega, který měří, dočišťuje a především naviguje. Z kabiny totiž do hrobu není moc dobře vidět, protože se kope přes sousední hrob, který je na kraji cesty.

Při práci vidím, jak se hodí teleskopická násada výložníku, díky které má tento stroj mimořádný délkový dosah. Jakmile je hlína tvrdá a drapáku se příliš nechce do země, strojník dál pokládá rameno dolů a zatěžuje drapák vahou stroje. I to je jeden z důvodů, proč se zde drapák kývá jen vpřed a vzad - při takovém způsobu práce má tak stroj větší stabilitu a jen tak „neujede“ do boku, když stojí pouze na dvou zadních podpěrách a drapáku.

Je lepší se koukat do hrobu

Když je hrob asi za hodinu vykopán, motor utichne. A hned se ptám pana Vaculíka: „Jaké to je, vyměnit lopatu a krumpáč za bagr?“ „Ze začátku jsem se koukal na ruky, teď se snažím koukat spíš do hrobu,“ řekne Vaculík, který je vyučeným slévačem a ve slévárně pracoval před 11 lety.

Dál povídá: „Když už to koupili, tak se s tím naučím. Jsme totiž v 21. století. Ale ještě pár let uplyne, než budu dobrej. Už na to koukám i na YouTube. Paní ředitelka říkala, že nás vezme do Vídně, chceme vidět, jak to dělaj profíci. Na podzim s tím totiž budu učit další kluky.“

Čím se liší hřbitovní rypadlo od běžných minirypadel?

Odlišnosti a specifika těchto strojů odpovídají tomu, co byste od speciálního hřbitovního rypadla očekávali:

• Kompaktnost a mobilita
• Velký vodorovný dosah ramene
• Šetrnost vůči zpevněnému i nezpevněnému povrchu
• Stabilita i při plném vyložení ramene se zátěží, ve všech směrech otoče
• Hloubkový dosah minimálně 150 cm při maximálním vyložení

Bez čeho se správné hřbitovní rypadlo neobejde

Oproti drtivé většině kompaktních rypadel jsou vybaveny samojízdným kolovým podvozkem, který umožňuje rychlé přesuny po hřbitově a především šetrnost vůči povrchu, po kterém jezdí. Tento podvozek je zpravidla vybaven podobnými podpěrami, jako mají kráčivá rypadla. Ty slouží ke zvýšení stability úzkého podvozku a vyrovnání stroje při práci ve svahu.

Tyto stabilizátory jsou stavitelné výškově a radiálně okolo svislé osy. Většinou mají jedno zalomení, které umožňuje zapření se v okolních uličkách a procházení samotných podpěr dostatečně vysoko nad hroby. Nad podvozkem je na 360° otoči umístěna nástavba s kabinou, motorem a výložníkem. Nástavba co nejméně přesahuje rám podvozku, aby při otáčení nedocházelo ke kolizi se stabilizačními podpěrami a okolím. Jako pracovní nástroj se téměř výhradně používá otočná drapáková lžíce, která je pro hloubení na malém půdorysném prostoru výhodná.

Pro zajímavost uvedu, že existují i speciální varianty těchto rypadel, které pojíždějí v jednom směru příčně nad hroby. Zatímco jedna řada kol pojíždí před hrobem, druhá pojíždí až za náhrobkem. Z toho důvodu je nosný rám protažený nahoru a dolů tak, aby se vyhnul náhrobku a rypadlo tak mohlo plynule pojíždět zároveň ve dvou uličkách.

Z detailního pohledu

Jak jsem již uvedl výše, jedná se o model Boki 2552E. Tato rypadla vyrábí německá firma Kiefer založená roku 1975, která se v roce 2015 stala součástí rakouského koncernu Reform. Ten známe především z komunální a zemědělské sféry, ve své rodné zemi nejvíce proslula například výrobou horských nosičů nářadí Metrac a nákladních vozů s vysokou průchodností terénem Muli.

Rypadlo pracující v Brně je nejmenším z portfolia tohoto výrobce. V nabídce je sice ještě jeden model s označením 2052, ten se ale liší jen nižším výkonem motoru a počtem válců v něm. Stroj má hmotnost 1 990 kg, hydraulicky přestavitelnou šířku 830–1 250 mm, délkový dosah 4 470 mm, hloubkový dosah 3 900 mm a transportní výšku 2 150 mm. Výkon čtyřválcového, vodou chlazeného motoru Kubota, činí 26 kW.

Vzhledem k velikosti a manévrovatelnosti má podvozek 3 kola. Každé z nich je hnáno jedním orbitovým hydromotorem. S tímto rypadlem se zatáčí a jezdí podobně jako s ručně vedeným paletovým vozíkem, tedy pomocí oje s pákou pojezdu. Na vodící oji se nachází ovládací panel s tlačítky, kterými můžeme rozšířit podvozek a také hydraulicky upravit příčný náklon stroje.

Navíc se tam nachází rudé tlačítko nouzového vypnutí a červená hrazda - aneb „pojistka mrtvého muže“, která při kontaktu s řidičem zastaví pojezd. Kousek pod ojí se na rámu leskne červená páka, jíž se ovládá hydraulický ventil, který přepíná mezi dvěma režimy pojezdu. První je pomalý, pohání všechna tři kola a náprava neumožňuje diferenci otáček kol při zatáčení. Druhý režim je rychlejší a pohání pouze samostatně řiditelné kolo.

Jak na ovládání

Když si zkouším posez v maličké kabině, všimnu si, že chybí pravé boční okno, což vzhledem k tomu, že se výložník pohybuje asi deset centimetrů od vás, není úplně bezpečné. Pan strojník o tom samozřejmě ví a s úsměvem povídá: „Řekněme, že jsem udělal takovou letní úpravu.“ Ta spočívala v odšroubování bočního a předního plexiskla. Rypadlo má i topení, a spolu s ostatními okny a vinylovou plachtou vstupu umožňuje komfortní práci i v zimě.

V kabině, která je vybavena jen tím nejnutnějším, nalezneme spínací skříňku, ruční plyn a samozřejmě dva joysticky, které hydraulicky ovládají sekce rozvaděče. Stroj ovšem může být dodán i s archaickou „klaviaturou“ šesti pák, tyčícími přímo z rozvaděče, v tomto případě pak postrádá v názvu písmeno E. Na stropě je ještě umístěn spínač pracovního světlometu, spínač topení, a displej, na kterém vidíme stav nádrže, teplotu chladicí kapaliny a motohodiny.

Základní pohyby stroje se ovládají obdobně jako u jiných dnešních rypadel. Jistým specifikem je ovládání otoče drapáku a teleskopu násady. Po podržení jednoho z tlačítek na joysticku ovládáme tyto přídavné funkce proporcionálně vychýlením joysticku na patřičnou stranu. Původní funkce jsou dočasně nahrazeny těmito dodatečnými.

Páky pro obsluhu podpěr se nacházejí na podvozku stroje vedle kola, které zatáčí. Motor Kubota poskytuje více než dostatečný výkon, navíc je příjemně tichý, což je zde na hřbitově očekávanou vlastností. Bohužel, nebo spíše naštěstí, není vybaven žádným systémem úpravy zplodin. To z toho důvodu, že se jedná o takzvaný přechodový motor, který byl vyroben ještě před platností normy Stage V.

Konec práce

Protože dnes už se další hrob kopat nebude, pan Vaculík se chystá rypadlo uložit k zaslouženému odpočinku v garáži. Nejdříve jej ovšem musí sbalit do přepravní polohy. Začne položením drapáku na zem tak, aby jej mohl pomocí řetězu připevnit k násadě - stroj se tím zkrátí a navíc se drapák přestane kývat. Poté stroj začne skládat. Nástavbu otočí do podélného směru, ramenem na opačnou stranu, než na které je umístěna vodící oj. Následně hydraulicky zdvihne podpěry, které ještě ručně sklopí v jejich zalomení a pootočí okolo svislé osy tak, aby nepřekračovaly šíři stroje.

Tato částečná ruční obsluha podpěr vede k jednodušší konstrukci stroje a snadnějšímu servisu. Samotná aretace v přesné pozici je v případě pohybu podpěry okolo svislé osy řešena pomocí páky, na které je umístěn excentrický člen. Ten po utažení zdvihne uložení podpěry nahoru a spojí tak dvě čelně ozubené plochy, které podpěru zafixují v požadované poloze.  Při nastavování zalomení podpěr postupujeme podobně - za pomoci páky utáhneme šroub, který opět spojí dvě čelně ozubené plochy. Jednoduché, rychlé a odolné řešení.

Nyní startujeme a vyjíždíme směr garáž. Při vyjíždění ze svažité uličky nám přichází vhod funkce příčného náklonu - stroj má vysoké těžiště a úzký podvozek předvádí své jediné negativum. Jak vyjedeme na rovný asfalt, pan Vaculík sáhne po červené páce: „Tak zařadíme dvojku.“ A jedeme.

Páka pojezdu má lehký a citlivý chod - když chcete plynule zastavit, musíte ji pouštět opatrně, jinak stroj zastaví okamžitě a celý se roztřese. Zatáčení jde poměrně ztuha a vyžaduje hodně síly, posilovač zde není. Ostatně nemohu očekávat, že široká pneumatika s trávníkovým profilem, zatížená několika stovkami kilogramů, bude umožňovat manévrování jedním prstem.

Příště už radši zase na stavbu

Rypadlo je uklizeno, loučím s paní ředitelkou a panem Vaculíkem, který se ptá, kde a kdy článek vyjde. Podávám mu svoji vizitku, když hrdě prohlásí: „Už jsem byl i v Blesku a Mladé Frontě. Víte, má manželka to strašně ráda čte.“

Před tímto dnem jsem měl trochu smíšené pocity, jelikož naposledy jsem zde byl na pohřbu svého dědečka. Dnes však bylo dopoledne příjemné a docela veselé, když mi hrobníci vyprávěli historky, které si raději nechám pro sebe.