Možná si vzpomenete na fotoreportáž z Recyklačního centra REC Group, kterou provedl strojník a technický odborník Josef Horák alias Horacio. Jedním z důvodů jeho obdivu byla tamější Kovozoo – expozice zvířat vytvořených z kovového odpadu, kde dnes návštěvníci postávají v úžasu i nad jeho delfínem. Nyní vás ale pozvu přímo do samotné „kuchyně“ mistra Horacia, kterou je kovošrot firmy Pragometal Moravia v Přerově.

Na první pohled není na přerovském kovošrotu nic zvláštního. Prostě kovošrot. Železné náměstí pod lehkým nánosem rzi a šmíru. Nemají zde žádné převratné technologie, neuvidíte zde překládkové bagry zářící novotou. Oproti REC Group, kde můžete zhlédnout zvířata z různých druhů kovů a slitin, však mají v Přerově zvířata živá.

Kočka Micka přijela před léty v kontejneru ze stavby tunelů Dobrovského v Brně, odkud se tehdy vozily výztuže použité při jejich ražení. Hrozně se bála lidí, a tak se nad ní vedoucí skladu barevných kovů Martin Kostrůnek ustrnul a vytvořil jí útulný domov v teple pod střechou jednoho z objektů. Po dlouhých 27 měsících si thajská kočka zvykla na lidskou přítomnost a začala žít spokojeným kočičím životem. Měla několikrát koťata, která se podařilo úspěšně udat. Poslední Matýsek bydlí s paní uklízečkou, černý kocourek Lojza jako jediný zůstal s Mickou.

Horacio, který si zvířat užije doma na zahradě, ovládá zdejší největší překládkový bagr Terex Fuchs MHL 350 vážící 33,5 tuny. V kovošrotu je zaměstnán od roku 2000. Začínal zde jako šofér náklaďáku a časem si udělal strojnický průkaz, aby mohl v době nepřítomnosti kolegy zaskakovat na bagru DH 112. „Letos z kraje roku skončilo v hutích,“ objasňuje Horacio nepřítomnost svého prvního stroje na place. Stále zde ale můžete obdivovat červený bagr O&K MH 6 F z roku 1985, na kterém Horacio pracoval, než do firmy dorazil jeho Fuchs.

„Nejlepší na mé práci je řídit mašinu v ceně ferari,“ odpovídá Horacio na zvídavý dotaz, a objasňuje: „Každej si řekne bagr… ale že ten Fuchs stojí deset mega, to už nikomu nedochází.“ Když se ho ptám, co naopak vidí na jeho práci nejtěžší, krčí rameny: „Já už to dělám tak dlouho, že už mě nic těžkýho nepřipadá. Snad jenom zvednout těžké břemeno,“ směje se.

Jak jste si možná všimli, kromě kouzelné atmosféry tradičně fungujícího provozu jsou to především lidé, kteří dělají přerovský kovošrot tím, čím je. Když sem přijedete odevzdat něco, co bylo součástí vašeho života či života vašich blízkých, můžete si být jistí, se o svěřený majetek postarají, jak je potřeba. Ať už je to cokoliv. Třeba kočka.

Text: Ondřej Hájek, foto: Horacio, Ondřej Hájek