Když loni na Intermatu společnost Magni tento stroj představovala jako první teleskop ve své hmotnostní kategorii s dosahem 35 metrů, nechal se ředitel firmy Riccardo Magni slyšet, že tím chce popostrčit konkurenci kupředu. „Běžně jsou na trhu k dostání manipulátory s dosahem 21 a 25 metrů. Snažíme se trh tlačit nahoru,“ uvedl Magni, který se teprve před pár lety odtrhnul od značky Manitou, aby založil vlastní společnost.

První Magni RTH 5.35 v České republice pořídila firma V-STAV Hrotovice. Tímto modelem Magni rozšířili pětici starších manipulátorů od firmy Dieci s dosahem do 25 metrů. „Šli jsme v podstatě do neznámého. Chtěli jsme vyzkoušet ten rozsah,“ říká vedoucí oddělení dopravy a mechanizace Miroslav Potůček.

S Magni, který má firma od loňského léta, pracuje strojník pan Špaček na opravě zámečku ve Valeči. „S teleskopickými manipulátory jsem jezdil patnáct let. Tenhle má o dost lepší dosah, ale to není všechno,“ říká Špaček.

Výš, jen výš!

Největší chloubou stroje je teleskopický výložník s dosahem téměř pětatřicet (přesně 34,7) metrů a nosností 5 tun. Tu samozřejmě výrobce neuvádí při nejvyšším dosahu, ale přibližně do šestnáctimetrové výšky při zadní poloze výložníku. Při plném vysunutí výložníku klesá nosnost na 2,3 tuny.

Dosah a nosnost. zdroj: Magni

Aby těchto hodnot firma dosáhla, bylo zapotřebí několika nutných inovací. Výložník byl vyroben z lehkých materiálů. Válce na zvedání i prodlužování ramene vedou bokem výložníku, takže uvnitř je pouze kabeláž a hadice. Zatímco první čtyři sekce výložníku ovládá válec, poslední je řízena softwarově, proporcionálně se zbytkem výložníku kvůli dokonalému vyvážení.

Výrobce k modelu RTH 5.35 nabízí například vrtnou soupravu, kterou vyvinul společně s norskou firmou Correct Maskin. Zařízení se kvůli bezpečnosti může ovládat kompletně dálkově, takže strojník při vrtání v kabině vůbec nesedí.   

Firma V-Stav by vrtání nevyužila. Z přídavných zařízení má lopatu, jeřábový naviják a montážní plošinu s košem. Také tato zařízení se dají ovládat dálkově. „Ovládání má stejné joysticky, jako jsou v kabině. Můžu stát v koši a ovládat výložník, dokonce mám na koši na ovládání úchyt, což mi v podstatě vytváří ovládací pult. Předpokládá se samozřejmě, že je stroj zapatkovaný, jinak to z bezpečnostních důvodů nejde,“ říká strojník.  

 „Má to rychloupínák, ale čep se do něj musí dávat ručně. Ale vzhledem k tomu, že když měním přídavná zařízení, stejně musím vylézt z kabiny a zapojit hadice, takže je to vlastně jedno,“ dodává. Připojování zařízení je podle něj jednodušší, než tomu bylo u Dieci, protože hydrauliku připojí za půl minuty a elektrické připojení neřeší. „Přídavná zařízení v sobě mají čip a sama se propojí s řídící jednotkou,“ pochvaluje si Špaček.

Rychlost a stabilita

Další z velkých výhod, je podle pana Šapčka patkování. „Patky mají větší dosah a tím pádem lepší stabilitu. Nejlepší ale je, že vyjíždí nejprve rovně do stran a teprve potom dolů. U Dieci vyjížděly rovnou šikmo dolů, takže byl problém na některých terénech, nebo když bylo potřeba patky podložit hranolem,“ vysvětluje strojník.

Nahoru podle něj šla i kvalita pojezdu. „Je to Mercedes, takže jede jako hodinky, i když mrzne. Plyn je mnohem citlivější, a když tomu pořádně přišlápnu, tak to valí. U bývalého teleskopu psali, že jede 30 km/h, ale to nejel a už vůbec ne do kopce. Tady píšou 40 km/h, což už jsem po rovině odzkoušel. Do kopce jsem jel zatím maximálně 35, ale možná by to i těch 40 zvládlo. Má perfektní odpich,“ pochvaluje si strojník. „Pojezd je klasika, želva/zajíc. Rychlosti to nemá, čím víc tomu šlápnu, tím víc to jede,“ dodává.

Přesuny mezi stavbami jsou ale jedna věc, důležité také je, jak si stroj stojí při popojíždění v menších prostorách, jako je třeba zrovna teď zámecký dvorek. Oproti svému předchůdci Magni RTH 5.30 (který měl tím o 5 metrů kratší dosah) má podvozek delší jen o 15 cm, který navíc zmohutněl.

„Rejd je samozřejmě větší než u Dieci, zatím jsem se ale všude vytočil. Dost využívám krabí chod. Taky mám možnost si tlačítkem z kabiny vyrovnat všechna kola,“ upozorňuje Špaček.

Hlavně při otáčení podle něj vychází najevo rozdíl mezi stavbou stroje u obou značek. „Magni má kabinu vystrčenou jakoby víc dopředu. Teoreticky by to při otáčení mělo znamenat lepší výhled. Je ale trochu problém s výhledem doprava. Zatímco u Dieci bylo zpětné zrcátko u pravého předního blatníku, tady je o něco výš. Tím pádem nevidím pod pravé přední kolo. A spíš se bude něco válet na zemi, než aby to vyčnívalo ze zdi kus nad zemí. Nechal jsem si proto domontovat boční kameru, aby mi vykryla mrtvý bod,“ popisuje strojník. O něco horší podle něj ale je, že kamera nebyla původně ani vzadu. „Myslel bych, že u tak velkého stroje se dozadu dává automaticky,“ mračí se. 

Řízení à la tablet

Pokrok je vidět i na uspořádání kabiny. Tady je zásadní dobrý výhled, takže ovládací prvky jsou posunuty na stranu, čelní sklo sahá až po podlážku a jediné, co má strojník přímo před sebou, je volant. I ten má něco extra. Nejenže se naklápí a nastavuje výškově, další kloub má i v polovině sloupku takže si ho strojník může nastavit přesně podle svých požadavků.

Levý joystick ovládá výložník, pravý přídavné zařízení. Aby byly aktivní je potřeba držet tlačítko zespod. Mě osobně by to štvalo, ale panu Špačkovi to nevadí. „Není potřeba velká síla. Důležitější je, že joysticky mají dobrou odezvu a padnou do ruky lépe než u strojů, na kterých jsem dělal. Navíc kdybych na tlačítko zapomněl, připomene mi to displej.“

A právě na velký dotykový displej na pravé straně kabiny se přesunula většina ovládání. Obsluha si přepíná mezi několika základními obrazovkami, které jsou zaměřené na vyvážení stroje, zvedání, cestovní mód, nebo například klimatizaci.  

„Připadá mi to jako tablet. Můžu si navolit tlak hydrauliky, jak chci citlivé ovládání. Taky vidím, o kolik stupňů jsem kam otočený, jak moc mám vysunutý výložník,“ ukazuje strojník. Přes displej si také nastavuje krajní hodnoty, jak vysoko může vysunout rameno kvůli drátům elektrického vedení nebo o kolik může otočit otoč, když pracuje u zdi. Rychlost otoče je taktéž nastavitelná a umí být pěkně svižná.  Součástí stroje je vážní zařízení, takže manipulátor hlídá sám sebe, aby se nepřevážil. „Pořád se to přepočítává, a když jsem moc naložený, prostě mě to za určitou hranici nepustí. Vypnout to nejde, ale jsem za to rád. Navíc můžu pomoct chlapům, kteří za mnou chodí třeba s tím, ať jim zvážím paletu,“ doplňuje. 

„Co využívám hodně, je přednastavování tlaku hydrauliky. Uložil jsem si různé tlaky pro různé materiály, se kterými pracuju. Na vykládání palet třeba zpomalím hydrauliku jen na 10 %. Vozím třeba sádrokarton, ty desky jezdí po sobě, takže pohyby musí být pozvolné. Když pracuju se štěrkem, můžu si dovolit třeba 90 %, ať to rychle odsýpá. U jeřábování začínám rychleji a kousek před položením zpomalím na minimum. Taky můžu všechny předvolby vypnout a jet na 100 %, ale to skoro nepoužívám, je to na mě moc rychlé,“ vysvětluje strojník.

Nad displejem je ještě jedna velká obrazovka, která ukazuje obrazy z kamer. Po jedné, nebo skládá obrazy za sebe. „Museli jsme si ji ale nechat našroubovat odbornou firmou. Původně jsem se zajímal, jestli by kamery nemohly promítat přímo na ovládací displej, ale je pravda, že bych potom neviděl na důležité hodnoty,“ myslí si Špaček.

Rozměry stroje v mm

Obcházíme stroj dokola, zajímají mě údržbové přístupy. Dohromady toho ale moc k vidění není. Vlevo za kabinou vyčuhuje ústí palivové nádrže. „Umístěné je dobře. Lehce se k němu dostanu s kanystrem i s hadicí,“ ukazuje Špaček. Vedle je nádrž na hydraulický olej, který je možné kontrolovat přes kulaté okénko.

Odklopit se dá kryt v zadní části kabiny, kde je přístup k doplňování chladicí kapaliny. Nahoru nedosáhnu ani na špičkách, ale pan Špaček s tím problém nemá. „Vedle nádržky pod pojistkovou skříní je navíc docela místo, tak si tam odkládám věci,“ ukazuje.

Močovina se dolévá do čtyřicetilitrového kanystru s modrým víčkem pod pravou kapotou. „Ještě je z půlky plná,“ říká strojník. Aby motor splňoval emisní normy, kromě močoviny používá také filtr pevných částic. „Regeneruje ale automaticky, nemusím přerušovat práci, ani se o něj nijak starat. Prakticky o něm nevím,“ dodává.

O prostor pod pravou kapotou se motor dělí s kapalinovými filtry, dobíjecími body baterie, olejovou pumpou a chladičem. Údržbové prostory se ale strojníka v podstatě netýkají. „Všechno dělají značkoví servisáci, ale zatím nebylo co řešit. Počítám, že třeba za pět let může prasknout hadice, ale to se netýká nového stroje,“ podotýká strojník. Dodává, že tím pádem dostal ke stroji z nářadí jen klíče na kola. Zdánlivě tak nejsou potřeba žádné úložné prostory. Přesto má pan Špaček spoustu věcí rozstrkaných pod kapotami kolem přístupů údržby. „To vidím jako velké mínus. Hodně používám třeba jeřábový naviják, ale nemám kam uložit lana. Stejně tak podkladové hranoly. Nějaká vnější krabice na nářadí tady znatelně chybí,“ svěřuje se Špaček.

Po cestě ze stavby předávám postřeh o této nedokonalosti šéfovi mechanizace panu Potůčkovi. Ten mě ale vzápětí uvede do obrazu. „Víte, nám se strojem od výrobce přišla i kovová krabice, která se dá zvenku přivařit. Vůbec by se mi ale na manipulátoru nelíbila, takže jsem ji z estetických důvodů zakázal přimontovat,“ konstatuje s úsměvem Potůček.

Základní údaje