Strojník na stavbě kanalizace v Břuchotíně: 18 let na stejném bagru, nový nechce
V Břuchotíně, stejně jako v přilehlém Křelově, se buduje nová kanalizace. Příjezdovou cestu lemují minirypadla Kubota, připravená kopat pro místní občany přípojky, které jsou aktuálním tématem sousedských hovorů. Skutečný skvost však nacházím až ve skrytu budov nedaleko vodní nádrže.

Jako bych se ocitnul o dvě desetiletí zpět a ještě k tomu na západ od našich hranic. Nevěřícně hledím na malé pásové rypadlo Caterpillar 312. Nebylo by to až tak zajímavé, nebýt tří věcí. 1) Rypadlo je vybavené ofsetovým výložníkem pro mimoosé rýpání. 2) I přes svůj věk vypadá, jako by právě sjelo z výrobní linky. 3) Z rypadla vystupuje strojník vzorně ustrojen v čistých montérkách klubu posádek Caterpillar. Napadá mě, je tady snad nějaká opožděná předváděčka?
Pan strojník se mi představuje jako Jiří Doseděl a ochotně zodpovídá dotazy, které se mi zračí v udivených očích. Od jeho kolegů na stavbě jsem stačil jen zjistit, že si ho při vší úctě dobírají pro zaujetí pro práci a oddanost značce Caterpillar. Pan Doseděl mě seznamuje, jak k tomu došlo.
Na bagrech pracuje 23 let. Začínal na UDS, poté nastoupil do firmy Insta, kde rok pracoval na kráčejícím rypadle Schaeff. „Pak koupili tady to, a když jsem to uviděl, neodolal jsem,“ říká pan Doseděl o pásovém rypadle Caterpillar 312 z roku 1996. „22. března to bylo 18 let. 22 tisíc motohodin. Já si nestěžuju,“ pokračuje spokojeně.
Mimoosý výložník byl sice tenkrát za příplatek 200 tisíc, ale i zde, po 18 letech, ukazuje, jak prozíravá to byla volba. „Rameno vyosím až sem, na kraj pásu, a můžu kopat, což klasický bagr by musel zbourat ten sloup,“ popisuje pan Doseděl konkrétní výhodu teď a tady. Rameno je těžké, ale dostane se s ním do hloubky téměř šesti metrů. „Jednou jsem kdesi kopal a jeli mechanici od Caterpillaru. Najednou zastavili, couvli, a prý ‚Můžeme se na to podívat? My jsme to ještě nikdy neviděli. Jenom na obrázku,‘“ směje se pan Doseděl.
Lak je původní. „Akorát to mám trošičku odřený tam vzadu. Už jsem starší a blbě se mě otáčí,“ vypráví mi o nepatrném šrámu na zádi. Do kabiny se nepřezouvá, ale čistá je, taktéž jako nová. „Vemte si, sedím v tom 10 hodin denně. To jsem prase, že se mi tady bude prášit? Vezmu hadru, utřu, vyšplíchám kokpitem.“
Protože pan Doseděl nejezdí na dovolenou, je bagr neustále v jeho osobní péči. Pouze, když je nemocný nebo je na soutěži strojníků, má za sebe záskok. A ne ledajaký. „Mám ve firmě vybraného jenom jednoho, který za mě zaskakuje, protože vím, že není hovado. Že si při bagrování neotevře okna.“
Ven z rypadla může pana Doseděla dostat skutečně jen nemoc a soutěž strojníků. „V letech 2002 a 2008 jsem byl s klubem posádek Caterpillar na soutěži v Malaze. Tam to bylo o něčem jiném jak tady, kuželky navlíkat a takové hlouposti. Tam vás posadí do stotunového nakladače s 13-kubíkovou lopatou a musíte nakládat dempr. Takový nakladač u nás v republice ani není, ta devět devět dvojka. To už jenom, když si do toho jdete sednout! Já jsem v životě neseděl ani na dozeru, a teď vás posadí do šedesátitunové osmičky a máte vyhrnout zářez. Anebo do menšího a strhnout 10 centimetrů. Byl to zážitek.“
Po 18 letech by už leckterý strojník pošilhával po novém stroji, ne však pan Doseděl: „Já nechci nový bagr. Chci toto. Tady je jenom pár čidel, žádná elektronika.“ Na závěr vše skromně shrnuje: „Baví mě to, no.“
Přesouvám se dále kolem rypadlonakladače JCB 3CX a další smečky smykem řízených nakladačů Locust ke kolovému rypadlu New Holland MH City firmy VK-Aqua Olomouc. „Předtím jsem měl ókáčko, které mělo lepší vymoženosti,“ informuje mě strojník.
„Lžíce šla odepnout a zapnout z kabiny. A to i obráceně. Pro tu naší práci, kdy často potřebujeme něco podkopat, to bylo výborné. Teď musím vyskočit a odepnout pákou. Navíc lžíce nejde otočit,“ upozorňuje mě pan strojník na riziko nevhodného příslušenství a konfigurace stroje. Všímám si, že nyní má na rypadle mechanický rychloupínač Lehnhoff MS 10.
A pokračuje: „Měl jsem také vzadu nohy, teď mám jenom radlici. Je to dovezené z Německa, kde tyhle věci až tak nepreferují.“ Pokrok ale zastavit nelze: „Tento je silnější, rychlejší, má delší rameno.“ „Ale jinak je to vesměs stejné, je to držák,“ uzavírá celkovým hodnocením svůj stroj.
Jak ve vedlejším Křelově, i zde v Břuchotíně bojují se zloději nafty, kteří se pod rouškou noci přikradou ke strojům, zničí víčko nádrže a vysosají životadárnou tekutinu. „Dneska jsem ráno přišel a měl jsem už podruhé vytaženou naftu,“ stěžuje si pan Doseděl.
„Už tam nechávám jenom na dně. Jenže oni vyloupnou víčko a to víčko stojí sedm tisíc. Už mám jiné, které se dá spravit. Má packy z obyčejného plechu. Originály mají packy ocelové, které po vypáčení nejde vrátit do původního stavu.“
„Jedině to víčko nechat odemčené,“ uvažuje pan Doseděl. „To zas ale přijdou nějaká děcka, budou po tom lozit a nasypou vám tam nějaký písek. To si nevyberete, prostě je to risk.“
Foto: Ondřej Hájek
Komentáře
Pro přidání komentáře se přihlašte nebo zaregistrujte.