Také měly super odpružené sedačky – trocha proseděného molitanu a hotovo, člověk seděl jako na fošně. Pokud jsem při hrnutí narazil na něco tvrdšího, tak jsem se nepřitlačil, jen se mi zvedla radlice a rovina byla „v háji“. Hrbol zůstal a mohl jsem jen nadávat. Později, až jsem se to trochu naučil, řešil jsem to tak, že jsem si nabral na radlici hlínu jako zátěž a lano povolil o kus dřív před hrbolem, aby se radlice stihla zarýt. Když jsem si udělal pláň nahrubo, dělal potom rovinu už jen pomocí sypkého.

Dost důležité tehdy bývaly solidní břity na radlici. Pokud byly zbroušené, jen to klouzalo a nic jsem neodhrnul ani nenabral, čímž to stálo za houby. To si člověk musel hlídat. Někdy se urvalo lano z navijáku a to pak byla chuťovka to měnit, obnášelo to mastné rukavice i ruce a pevné nervy, protože někdy to nešlo vůbec rozmotat (občas propíchnutá rukavice až do masa). Lano vedlo přes kladky a také trubkou.

Parádní bylo i startování pomocného motorku klikou. Kdo si nedal pozor a udělal to nesprávně, tak dostal pěkně po ruce. Proto se vždy dbalo na to, aby palec ruky neobjímal kliku dokola, ale byl vždy přiložen k ostatním prstům jen z jedné strany rukojeti. Jinak mohlo dojít při prudkém zpětném „kopnutí“ zpět k jeho zachycení klikou a třeba až k jeho vykloubení. Párkrát jsem také vypadnul z pásu, protože tehdy neexistovaly vodící lišty. Díky tomu jsem záhy poznal, na co je klíč č. 55 a lešenářská trubka. To byly moje první mašiny na kterých jsem se na vojně učil. Ve srovnání s dneškem je to úplně o něčem jiném.

Setkání s traktoristou

Jednou, jsem přejížděl ze stavby na vzdálenou skládku v lese tzv. po vlastní ose. Na skládce byl utržený svah, který bylo třeba opravit a znovu zesvahovat. Byl jsem toho času ještě na vojně, začínal krásný den, a tak jsem byl rád, že jsem za branami kasáren. Bylo letní parno, slunce peklo jako na poušti a já měl otevřené boční dveře kabiny, pokusoval jsem si utržené stéblo trávy a byl rád, že občas prolétl kabinou nějaký vánek. Šinu si to kolem lesa na kraji louky poměrně vysokou trávou a pozoruji okolní krajinu. A najednou vám spatřím vzdálený traktor, jak se řítí obrovskou rychlostí přes celý kopec a ze svahu dolů. Chlap se v kabině mlátí a skáče až hrůza a rovnou na můj „stalinec“. Říkám si, to je nějaké divné, asi má nějakou závadu. Ale byl ještě daleko, tak zastavím a pozoruji, co bude dál. Nakonec chlapík v pohodě svůj stroj zvládl, zastavil kus ode mě, vyskočil z traktoru, mává jak větrný mlýn, něco křičí a běží ke mně. Nedá mi to, vyplivnu trávu, sundám klapky, vysedám z mašiny a jdu  směrem k němu.

„Dobrý den. Co se děje?“, říkám. Chlap nic. Jen lítá a pobíhá kus před mašinou z místa na místo jak potřeštěný. „Tak děje se něco, strýcu?“ Chlap zase nic. „Co tu tak létáte, hledáte včerejší den, či co?“ ptám se znovu. „Počkaj synku, jenom sa trochu vydýchám“ říká.

Konečně se zastaví, funí jak lokomotiva, ovívá se kšiltovkou jak vějířem a pak to z něho leze. „Víš, je strašné horko a já v tom traktoře nemožu ani vydržet,“ a zas nemůže popadnout dech.  „No vím,“ říkám mu, „také mám kabinu a je tam pěkný hic.“ „Tak to vidíš, a já jak jsem tady jezdíl po tom poli, tak jsem si otevřél dveře,“ říká. „Jasné to chápu, šak aj já mám otevřené dveře, a co s tým?“ Chlap se znovu nadechne a praví: „Víš, já jezdím o trochu rychlej jak ty a mě nedrží venkovní západka dveří. A tak jak pořád plandaly a narážely na kabinu, tak jsem se na ně naštvál a vysadil jsem jich z pantů a hodil jsem jich tady někam do tej vysoké trávy. Že na konci šichty si je zase jako vezmu a teď  jich nemožu honem najít a mám strach, abys mě jich nepřejél. Víš hochu, to je hneď, náhoda je potvora.“  „Ja táák,“ říkám. „Tak poďte, já vám s tím hledáním pomůžu. A kde to zhruba bylo?“ „ No muselo to být někde tady, ještě kus před tou tvojí mašinou.“ Tak chodíme, hledáme, rozhrnujem opravdu vysokou trávu a pořád nic. „To už není možné“ rozčiluje se pantáta. „Určitě to bylo někde tady.“

Hledáme dál. Mě už to ale nedalo, zvětšuji prostor hledání a najednou, když jsem zabrousil na druhou stranu svého stroje, co nevidím! Buldozer stál pravým pásem přesně na prostředku traktoristových dveří. „Už jich mám,“ říkám smutně. „Co, kde?“ozve se natěšený strýc. „Tož tady,“ říkám a ukazuju na přejeté dveře. Strýc obletí mašinu jak blesk a při pohledu na dveře vyvalí oči a obočí zvedne skoro až navrch hlavy, spráskne ruce a v údivu není schopen slova. Po chvíli vydechne: „Do prdele, je po nich, já sa na to vy,“ …a nedořekne.

Sedl jsem do mašiny, abych kousek popojel, a jdu zpět za strýcem. Ten už zklamaně prohlíží beznadějně vyhlížející zkroucenou vrtuli šrotu, ze které trčí jen pár nebezpečných střepů a visí cáry těsnící gumy.

A pak z něho vyleze: „Myslíš, že mi to v dílně opraví?“ Málem jsem se neudržel a vybuchl nad tím názorem smíchy. Chtěl jsem mu říct, že asi ne, tady vám chybí jeden šroubeček. Navenek jsem však zachoval dekorum a jen rozumoval: „Nevím, ale možná by to ještě šlo, takový šikovný zámečník dokáže divy. Ale tož toto je už hodně zlé.“ říkám. Stařík to nakonec vzdal, vztekle šrot zahodil a řekl: „Tak nic, náhoda je mrcha. Ahoj.“ A odjel bez dveří.

Bylo mi ho líto, a tak jsem vzal jsem „torzo“ odhozených, přejetých dveří do mašiny a pokračoval na skládku. Tam jsem skočil do prvního náklaďáku, co přijel a vracel se zpět do kasáren. Zašel jsem na dílnu, kde pracovali zámečníci i civilní zaměstnanci dohromady, a ukazuji jim ten šrot. Když jsem pověděl tu příhodu, div se nervali smíchy.
Když se všichni vychechtali a začali se uklidňovat, tak pravím: „ No jo, ale co ty dveře?“ A v tom se ozval jeden civil: „ Tady v sousedním JZD mají jeden traktor ve šrotu. Chodím kolem, tak jsem tam viděl podobné, ale muselo by se tam zajet.“

Naložili jsme trochu hlíny (jako že jedem na skládku) a fičeli do sousedního JZD. Přijedeme tam, ptáme se vrátného, a ten nám ukázal škaredý, rezavý vrak bez kol, zarostlý trávou. A že si z něj můžeme teda vzít co chceme.  Jdeme blíž a bác ho - dveře tam byly! Prostě klika. Vysadili jsme je a odvezli do kasáren na dílnu. Chlapi poměřili panty, aby přesně seděly jako ty původní, a trochu dveře „poléčili“ - osmirkovali, natřeli a jeli jsme zase do lesa na skládku.

Chlap tam ještě byl a svačil. Přijedeme až k němu a já mu říkám: „Tak co strýcu, už máte nové dveře?“ On na to: „Tak to se neboj, to nebude hned tak, to bude trvat dlouho. Než seženou peníze, než to objednají, než to dovezou, to se ještě načekám, to bude nejmíň měsíc.“ Skočím na korbu, podávám mu ty natřené dveře a říkám: „A co zkusit tyhle?“ Stařík hledí jak jelen, celý vyjevený: „Kdes to nabral?“ povídá nevěřícně. „Tam u nás to opravili,“odpovím mu.

Strýc nasadí dveře, kroutí hlavou a říká: „Je to možné? A jak prima sedí! No paráda, to bych teda nečekal, že to ještě někdo opraví! Jen ty panty trochu namazat. To tam máte opravdu šikovné ,maníky’,“ rozplýval se a těšil z nových dveří. „Tak nashle, mějte se!“ a jeli jsme pryč. „Moc děkuju,“ volal ještě za námi a mával nám na pozdrav.

Závěrem

Doufám, že se vám moje povídání líbilo a dobře se vám četlo. Přeju všem, kteří pracují nebo zkouší pracovat na buldozeru, hodně štěstí, zdraví, dobrý stroj  a spoustu pracovních úspěchů.

Chcete-li mi cokoliv sdělit, třeba napsat nějaké vaše názory, rady, připomínky a podobně, můžete mi psát na můj mail: miloslav.vaculcik@seznam.cz

Rád se něco nového dozvím a poučím se.

               S přáním hezkého dne Miloslav Vaculčík