Před 25 lety se v Evropě objevil první rypadlonakladač Caterpillar 428

Caterpillar zažíval v 80. letech rozmach, počet typů strojů se navýšil ze 150 na necelých 300. Mnoho z nových modelů byly menší, univerzálnější stroje. Mezi ně se roku 1985 zařadily integrované nosiče nářadí a rypadlonakladače, na které zavzpomínáme v dnešním článku.

Ačkoliv by se z našeho evropského pohledu mohlo zdát, že Caterpillar usiloval konkurovat JCB, opak je pravdou. Konstrukce stroje byla namířena na Case a John Deere, tedy na americký trh, kde dodnes tyto značky hrají v rypadlonakladačích prim.

Bylo jasné, že si s novými stroji nesmí Caterpillar uříznout ostudu. Proto se první prototypy náležitě testovaly. Rám, výložníky a násada se v laboratořích podrobily více jak čtvrt milionu cyklů, hydraulický systém prodělal více jak 4 miliony zatěžovacích cyklů. A celá řada předprodukčních strojů před uvedením na trh pracovala po různých stavbách v Evropě a Severní Americe.

První sériový rypadlonakladač značky Caterpillar byl vyroben 7. září 1985 v USA, jednalo se o model 416 s centrálně uloženým podkopem. Ten byl vzápětí doplněn typem 426 a v Evropě se ještě téhož roku začala pod typovým označením 428 vyrábět varianta s přesuvným podkopem. Dostal jsem možnost tento, dnes už historický stroj si zblízka prohlédnout v zákaznickém centru Caterpillaru v anglickém Leicesteru:

Caterpillar 428 (2 WD)
Výkon motoru 75 HP
Provozní hmotnost 6885 kg
Hloubkový dosah podkopu (pevná násada) 4,35 m
Vodorovný dosah podkopu (pevná násada) 5,41 m

Motor byl vyroben firmou Perkins, která své pohonné jednotky společnosti Caterpillar dodávala už v 70. letech 20. století. V té době však ještě Perkins Caterpillaru nepatřil, k této akvizici došlo až o mnoho let později, v roce 1997. Převodovka byla čtyřstupňová, plně synchronizovaná, řazená pod zatížením. Součástí zadní nápravy byla uzávěrka diferenciálu pro omezení prokluzu kol.

První rypadlonakladače Caterpillar byly postaveny tak, aby bylo možno pravidelnou kontrolu a údržbu provádět ze země, bez nutnosti vstupovat na stroj. Odnímatelné postranní panely kapoty umožňovaly přístup ke kontrole hladiny oleje v motoru a v převodovce, včetně příslušných nalévacích otvorů. Zároveň zde bylo možno zkontrolovat palivový filtr, odlučovač vody a vzduchový filtr. Vpředu na kapotě se nacházel poklop pro kontrolu hladiny hydraulického oleje a výměnu filtrů. 

Hydraulická soustava Caterpillaru byla v té době u rypadlonakladačů unikátní. Jednalo se o systém Load Sensing s vyrovnáváním tlaku, jehož srdcem bylo axiální pístové čerpadlo. Toto čerpadlo dodávalo do systému tolik oleje, kolik bylo v daném okamžiku potřeba, bez prodlev a rázů. Na druhou stranu do okruhu nepumpovalo žádný olej, když to nebylo nutné, a neodebíralo tak zbytečně výkon motoru. Mnoho jiných výrobců rypadlonakladačů na toto řešení přistoupilo s mnohaletým časovým odstupem, někteří až v docela nedávné době.

Hydraulická nádrž byla umístěna před motorem, kde zatěžovala přední nápravu pro pohodlnější přejezdy. Olej z ní vycházel filtrovaný na 10 mikronů. Hydraulické hadice XT-3, které Caterpillar používá od 60. let, byly použity i u těchto nových strojů. 

Konstruktéři se mimo jiné zaměřili na bezporuchovost a dlouhou životnost elektroinstalace. Pod přístrojovou deskou nenajdete odkryté tištěné spoje, ale jen poctivé dráty, propojující jednotlivé přístroje. Kabelové svazky byly opletené nylonem, spojovací konektory s gumovým těsněním byly odolné prachu a vlhkosti, stejně jako přepínače na přístrojové desce. Pojistková skříň pod přístrojovým panelem obsahovala pojistku pro každý elektrický obvod zvlášť, aby bylo možno dohledat případné problémy rychleji.

Za zmínku také stojí konstrukce nakládacího a podkopového zařízení. U nakladače byla už tehdy ramena výložníku divergentní, tj. rozbíhala se směrem k lopatě od sebe kvůli lepšímu výhledu na ni. Vpravo na výložníku se nacházela standardně montovaná páka, která mechanicky působila na šoupátko v rozvaděči, čímž se vyrovnávalo dno lopaty. Když však vypadla ze svého uchycení, hrozilo nebezpečí, že projede čelním sklem do kabiny. Automatický návrat lopaty do nakládací polohy byl součástí standardní výbavy.

Podkopové zařízení v té době ještě nevládlo prohnutým výložníkem typu „excavator style“ (po našem „banán“), tenkrát byl výložník rovný jako když střelí. Úhel vyklopení podkopové lžíce byl zajímavých 195°, což umožňovalo výkopy kolmých stěn ve větších hloubkách nebo naložit více materiálu na nákladní auto. Díky dalším čepovým otvorům v podkopových lžících je bylo možno přepákovat pro dosažení větších rypných sil.  Výrobce nabízel na výběr 12 podkopových lžic - standardní, heavy-duty a skalní. 

Design interiéru svými hranami a prostorovým uspořádáním odpovídal tehdejším americkým osobním vozům.  Na ovládání nakladače a podkopu sloužily jen mechanické páky, ale díky vyspělé hydraulice bylo potřeba k jejich ovládání jen minimum síly. Ostatně, v té době jsme mohli být rádi, že se podkop ovládal pouze dvěma pákami namísto čtyř...

Pákou vlevo pod volantem se měnil směr jízdy, jak je tomu i dnes. Co dneska však už v traktorbagrech nenajdete, je řadicí páka umístěná mezi nohama - to bylo nevhodné a nepříjemné řešení, zvláště když uvážíme, že na stavbě musel strojník často přeřazovat mezi jedničkou a dvojkou. 

Postranní přístrojový panel obsahoval ukazatele hladiny paliva, teplotu chladicí kapaliny a oleje v hydroměniči, napětí akumulátoru a elektrické počítadlo motohodin. Největším přístrojem zde byl otáčkoměr. Na přední konzole našla místo audiovizuální signalizace monitorovacího systému motoru. Když došlo k poklesu tlaku motorového oleje nebo k přehřátí chladicí kapaliny, ozval se bzučák společně s rozsvícením  příslušné kontrolky. Byl zde také testovací spínač, který po stisku uvedl signalizaci do chodu, aby bylo vidět, že funguje (nebo nefunguje).

Již tehdy byla za příplatek k dispozici klimatizace. Sestava větracích výdechů však byla soustředěna jen na přední konzole, nebylo to jako dnes, kdy jsou výdechy po celé kabině a jen stěží je lze spočítat. Mezi příplatkovou výbavu patřily kromě klimatizace i náhon na všechna kola, teleskopická násada podkopu, nakládací lopata 4v1, sklopné paletizační vidle a přídavný chladič hydraulického oleje, který byl vyžadován pro provoz s hydraulickým kladivem a dalšími zařízeními, jež pro svou funkci potřebovaly stálý přísun oleje.

Výroba první generace rypadlonakladačů Caterpillar skončila v roce 1989. U nás se prodávaly až mladší typy s označením II (římská 2). Ty dodneška jezdí a je možno si je pořídit z druhé ruky. Jejich ceny jsou téměř nižší, než hodnota železa, ze kterého jsou zhotoveny, ale v řadě případů stále bez větších problémů fungují a ještě nějakou tu práci zastanou.  Dnes Caterpillar nabízí už pátou generaci svých rypadlonakladačů, přičemž během celých 25 let vyrobil těchto strojů na 241000.

Komentáře

pochvala – MOOOC pekny clanek na tu dobu to musela bejt super masina ale kdyz zajdete kamkoli na jcb tak vam reknou ze je to srot a ze uz meli masinu lepsi tekze at zije jcb!ba ne vazne moc peknej clanek Ondro

Ucta – Ahojky Kolego. Moc ti děkuji za komentář taky se mě strašně líby. Hlavně to že už v ty době byla možnost do toho dát klima. Jinak strašně moc ocenuju bagráky kteří dělají s jinou značkou než se o ní píše a i přez to vzdaji uctu a dají pochvalu. Tak to má byt. Všichni jsme na jedné lodi a ne aby sme se hadaly která značka je 1 čka. Jinak Bagřik je to pěknej. Kolikrát vidím že Bčka jezdí do dnes. <br />
<br />
Tímto vás všechny zdravím BAGUU

428II – ja jsem minuly rok videl jak pred central CATru v modleticich kopal prave 428II kufr pro zamkovku a o par metru dal staly nabouchany novy ecka jeste v celofanu big-smile

re; – mame na 438 r.v. 1990 a porad slape jak hodinky... akorad opacne ovladani podkopu

CAT 428 II – Ten veterán v Modleticích dělal skoro všechny práce, i vozil dlažbu chvíli, ale potom si musel pujčit Ečko protože neměl vývod na kladivo a to potřeboval. Je fakt, že tyhle starý klasiky jsou nejlepší.

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo zaregistrujte.