Přestože při pohledu na jejich výtvor ihned poznáme, že se jedná o rýpadlo, celkově působí spíše jako vesmírný hybrid a téměř každá součást byla radikálně změněna. Naftový motor nahradil malý palivový článek, který vyrábí elektrickou energii, a namísto zplodin z něj vychází pouze teplo a vodní pára. Nezabírá tolik místa a funguje jako aktivní protizávaží - pohybuje se dovnitř a ven v návaznosti na zatížení od výložníku. Použití elektrické energie se však neomezuje pouze na motor. Nahrazuje ve velké míře samotnou hydrauliku a s ní spojené hydraulické válce a trubky "omotávající" současná rýpadla. Elektromotory totiž pohánějí všechny čtyři (ano, čtete dobře) pásy a výložník. Ten vyniká příhradovým designem, který snižuje jeho hmotnost a umožňuje strojníkovi vidět "skrz", což rozšiřuje úhly výhledu.

Čtyři pásy výrazně zvyšují styčnou plochu stroje s povrchem země oproti tradiční dvojici pásů a každý z oné čtveřice má nezávislé zavěšení, schopnost samostatně brzdit, otáčet se a zrychlovat. To má za následek větší pohodlí, přesnější ovládání a zvýšenou manévrovatelnost. Lahůdkou je nahrazení ložiska otoče mezi podvozkem a svrškem elektromagnetickým polem, které má nulové tření a umožňuje hladké brždění a vysokou rychlost otáčení nástavby. Samotná kabina se může pohybovat téměř všemi směry a může být dokonce posazena až na zem, přičemž po jejím odpojení by bylo možno stroj ovládat z této kabiny na dálku, například při práci v nebezpečných podmínkách či pod vodou.

Některé z technologií použitých na konceptu SfinX jsou dnešní realitě přece jen příliš vzdálené a některé z nich se ani nikdy neuskuteční. Navíc skutečné stroje pravděpodobně budou v roce 2020 vypadat trochu jinak než SfinX. Přesto je však zajímavé dát designérům a konstruktérům šanci popustit uzdu své fantazii a nechat je tvořit s vědomím, že malý nefunkční model pod skleněnou kopulí se nikdy nebude muset rozhýbat (pouze jako simulátor na počítači) a vedení společnosti nebude volat po optimalizaci výrobních nákladů.