reklama
reklama

Hrabeme se v hlíně. Ale co o ní víme?

Položili jste si někdy otázku, co to je, ta hlína? A zda je to vůbec hlína, do které den co den boříte ocelové tesáky svých strojů? Zjistěte něco více o materiálu, který těžíte, přesouváte a tvarujete pro blaho této i dalších generací.

Zásadní otázka na úvod: je to hlína, hornina, zemina či snad půda? Na vysvětlení nám stačí jediný odstavec. Tedy, hornina je vše, celá zemská kůra, zatímco půda představuje její svrchní část. Zemědělec v ní vidí ornici, kdežto stavebník půdu základovou. A tu část půdy, se kterou budeme pracovat, tj. ji vybagrujeme, převezeme, uložíme, podrobíme zkouškám apod., teprve tu nazýváme zeminou. Zemina je směs zrn pevné horniny, vody, vzduchu, organických látek a dalších přimíšenin. A hlína je jedním z druhů zeminy.

V kurzech strojníků vás pravděpodobně seznámili s tím, co je to hornina, a jak se dělí do sedmi tříd podle rozpojitelnosti. Čím větší číslo, tím je hornina hůře rozpojitelná. Vybavuji si nadšené povídání jednoho svého přítele strojníka, jehož „člověče, to snad byla trojka nebo čtyřka“ vykreslí tak živý obraz, že nemůžete nevidět s vypětím zápasící stroj se zuby zaťatými do nepoddajného povrchu zemského a čirůčky potu na čele strojníka, jenž balancuje na hranici možností svěřeného výrobního prostředku.

Ale to je spíše výjimka, protože holá čísla nemohou dosáhnout popisnosti slov. V běžné mluvě slyšíme strojníky hovořit spíše o tom, jak kopali v písku nebo v jílu, jak frézovali břidlici nebo bourali skálu. Nahlédněme proto do dnes už poetické knihy Zemní práce od Jiřího Žaluda vydané před téměř šedesáti lety, ve které budoucím strojníkům představuje názvosloví zemin ve čtivé a srozumitelné formě.

 

Hlína

Hlína je jílovitá zemina smíchaná se značným množstvím křemenitého písku, se slídou, s vápenitými železitými i organickými látkami. Obsahuje-li hlína přes 40 % písku, říkáme jí hlína hubená, obsahuje-li písku méně než 40 %, je to hlína mastná. Rozdíl mezi oběma hlínami zjistíme lehce omakem.

Držíme-li v ruce hlínu mastnou, lepí se a drží pohromadě, kdežto hubená se nelepí a rozpadá se. Podle vzniku je hlína výsledkem mechanického a chemického zvětrávání prahorních hornin. Zůstala-li na místě vzniku, nazývá se hlína primární; je poměrně málo znečištěna jinými přimíšeninami. Patří sem kaoliny a hlíny ohnivzdorné. Sekundární hlíny byly z místa vzniku přemístěny, zpravidla vodou, a jsou proto více nebo měně znečištěny, např. hlíny cihlářské.

V suchém stavu je hlína lámavá a rozpraskaná, rozpouští se však lehce ve vodě. Přidáme-li hlíně určité množství vody, stává se tvárlivou, vysušením ztrácí svou tvárlivost přechodně, po vypálení však trvale. Mneme-li hlínu mezi prsty, máme pocit mazlavé hmoty, ve které je však cítit zrnka písku, a to tím více, čím je hlína hubenější. Barva hlíny bývá velmi různá a závisí na přimíšeninách. Je-li přimíchán kysličník železa, je hlína zbarvena do rezava nebo do žluta, příměs pyritu zbarví hlínu do modrošeda, organické látky ji zbarví do tmavošeda.

 

Ornice

Ornice neboli humus je nejvrchnější tenká vrstvička na povrchu země, která obsahuje rostlinné a živočišné zbytky společně s živými mikroorganismy. Hodí se pro pěstování rostlin a je nutné s ní šetřit a nedopustit, aby nedošlo k jejímu zničení smícháním se sterilní zeminou z větších hloubek. Před započetím zemních prací ji stáhneme a uložíme stranou pro pozdější použití jako pohozu na hotové svahy zemních těles pro jejich následné zatravnění.

 

Jíl

Jíl patří k velmi významným zeminám, poněvadž se vyskytuje na velmi četných místech a jsme často nuceni na něm budovat. Jíly jsou usazeniny hlinito-křemičité, skládají se z 25 – 30 % jílovité zeminy a 65 – 70 i více procent kysličníku křemičitého. Jsou to hmoty vždy velmi jemné, bez písku, nebo smíšené s jemným pískem, značně koloidní a pro vodu celkem nepropustné. Přijímají totiž dychtivě vodu až do úplného napojení a v tom stavu jsou pak pro vodu nepropustné. Vodou nabývají na objemu, stávají se kluzkými a na povrchu se rozbahňují. Vyschne-li jíl, smršťuje se a na jeho povrchu se tvoří miskovité odprýskaniny, čímž se liší od hlíny.

Ve stavu suchém nebo jen slabě vlhkém je jíl obyčejně lehce rozpojitelný a udržuje se v rostlém stavu ve zcela příkrých svazích. V suchém stavu je tvrdý a lámavý. Barva jílu, na níž má vliv druh přimíšenin, podobně jako u hlíny, není celkem rozhodující. Jíl muže být hnědý, rezavý nebo šedomodrý. Většinou se však považují takzvané pestré jíly za roztékavější vniklou vodou, a tedy za nebezpečnější.

Zvláštní odrůdou jílu je bentonit, který je velmi jemný, takže má vlastnosti látek koloidních. Vyznačuje se velmi značnou nasákavostí, takže může pojmout velmi mnoho vody, až sedminásobek vlastní váhy. Jeho podstatnou částí je jemně šupinkovitý nerost, zvaný montmorillonit.

 

Slín

Slín je jílovitá zemina obsahující 25 – 60 % uhličitanu vápenatého, hořečnatého i jiných. Uhličitany jsou ve slínu velmi jemně rozptýleny, a proto je tvárlivost slínů velmi značná. Slíny jsou v původním rostlém stavu husté a pevné, avšak na vzduchu se poměrně rychle rozpadají, často až na prášek. Slín je hnědobílý, hnědý nebo žlutohnědý. Slinité půdy jsou velmi náchylné ke svážení, a proto nebezpečné.

 

Letek

Letek je tavitelná hlína obsahující směs hlinitého nebo vápenitého jílu, písku a slídy. Mívá v sobě 10 – 40 % vápna. Jsou to různé zeminy mezi jílem, slínem a hlínou a jejich vlastnosti nelze přesně rozlišovat. Letek je barvy tmavočervené až fialové, ale mnohdy i šedé až černé. Vodu nepropouští, je o něco měkčí než jíl a v přírodě mívá strukturu břidličnatou. Používá se ho také na těsnicí obklady. Do této skupiny náleží též lupek neboli jílovec, který často obsahuje uhlí.

 

Spraš

Spraš je jemný písčitý prach, navátý větrem. Skládá se z vyššího obsahu vápenitých sloučenin a až z 50 % prachu, většinou křemičitého. Má proto menší tvárlivost než jíly a slíny. Spraš je žlutá až světlehnědá, takže bývá často zaměňována s hlínou. Je pórovitá, bez znatelné zrnitosti, ale není vrstevnatá. Odlučuje se v hranolech a svislých stěnách. Mneme-li ji mezi prsty, je jemnější než hlína, poněvadž obsahuje zrnka písku menší než 0,1 mm. Nasává vodu a její propustnost pro vodu v neporušeném stavu je velmi značná, protože je prostoupena vlasovými kanálky, které vznikly odumřením kořínků zavátých stepních rostlin. Kanálky sahají značně hluboko a jsou vyplněny hnědelem (oxid Fe neboli limonit). Účinkem prosakující vody se ve spraši shlukuje uhličitan vápenatý do nápadných pecek, zvaných cicváry.

Nepříjemnou vlastností spraše je její veliká vzlínavost, až 5 – 6 metrů nad hladinu spodní vody. Prohněteme-li ji však důkladně a řádně udusáme, je propustná pro vodu poměrně málo.

 

 

Zdroje:

Ing. Jiří Žalud – Zemní práce. Vydalo Státní pedagogické nakladatelství Praha v roce 1955
Ing. Radomír Měšťan – Stavební stroje, II. svazek. Vydalo ministerstvo stavebnictví ČSR v roce 1972
RNDr. Milan Tomášek, CSc. – Půdy České republiky. Vydala Česká geologická služba v Praze roku 2007

Komentáře

Pro přidání komentáře se přihlašte nebo zaregistrujte.

    Garance spokojenosti iDig
    reklama